top of page
Cecilia de Medici.png

Základní údaje

  • Věk: 17 let (*1452)

  • Postavení: Šlechtična - vévodkyně: 'Její Jasnost'

  • Povolání: Pomocná architektka

 

  • Hráč: GiGi

  • Faceclaim: Oksana Butovskaya

  • Matka: Loredana Cattaneo [née Amidei] (*1427)

  • Otec: Giannozzo Cattaneo (*1420 - †1459)

  • Bratři: Ambrogio (*1444); Roberto (*1446); Giovanni (*1455)

  • Sestry: Letta Spinola (*1445); Marsilia Strozzi (*1446 - †1467)

  • Manžel: Giuliano de' Medici (*1453)

  • Švagr: Lorenzo de' Medici (*1449)

Charakteristika postavy

Nedělejte si iluze. Ze začátku vám bude dělat potíže se rozhodnout, jestli je Cecilia něžná měsíční víla nebo potřeštěná holka, v jejíž přítomnosti nenaleznete ani za mák klidu. A nakonec to stejně nebudete vědět. V deštivé sezóně vás utopí ve svém smutku. Když se slunce opět vynoří zpoza mraků, odrovná vás smíchem a dojme vás svou něhou. Její nálady se podobají podivné pantomimě, kde se prolíná hysterický humor s krvákem a celý příběh doprovází živá hudba. Někdy je melodie svižná a veselá, potom se stává melancholická a smutná. Hudba je rozmanitá, aby se hodila k daným situacím, nikdy není monotónní. Tak je to i s hlavní protagonistkou tohoto příběhu. Je trochu bláznivá, trochu smutná a má ohromnou představivost.

Abyste ji přinutili přestat myslet na architektonické výkresy epických staveb, na nichž se s takovým zápalem podílí, malířská díla zpodobňující její neobyčejnost, nebo třeba verše, které zaslechla, když se procházela uličkami Florencie, vezměte ji o půlnoci ke břehu řeky Arno na procházku za svitu měsíce. Tam bude v nejlepším. Měsíc z ní vytáhne všechny tajné sny a blízkost vody možná odstraní jejích tisíc zábran. Během hodiny se u ní vystřídá celá plejáda emocí. To drobné tornádo plné smíchu, zadumaná umělkyně mračící se nad nákresem kopule, až se jí na čele vytvořila ta roztomilá vráska, nebo dokonce ta rozhihňaná naivní koketa, jejíž životodárné jiskry si občas všimnete, když jí někdo recituje báseň o lásce, se najednou změní v bytost z jiného světa, kdy jí v očích svítí magické paprsky měsíce a uši jí naplňuje podmanivý zvuk vln šplouchajících o přístav. Stane se z ní mořská víla, která se s vámi vznese tak vysoko, jak vám to dovolí vaše fantazie. V devíti z deseti případů to bude fungovat a podesáté jste si asi vybrali novoluní. Když měsíc ubývá, bývá stydlivá a líbezná, ale vy potřebujete úplněk, který v ní probudí skrytý talent. Pod jeho vlivem, odpovídá-li tomu její osobní příliv a odliv emocí, dokáže napsat báseň, složit píseň nebo odhalit závoj zakrývající tajemství, která se filozofové snaží rozřešit už několik století. Přirozeně je v takových chvílích zajímavou společnicí. To přinejmenším.

Nicméně byste si měli zapamatovat, čeho byste se s ní měl vyvarovat. Nesnáší, když ji kritizujete, výsměch ji hluboce zraňuje a nepřijímá žádná odmítnutí. Jedna, dva, tři - to jsou základní pravidla, jimiž se řídí v životě. Typické pro ni Cecil je váhání. Málokdy je otevřeně agresivní, to už ji něco musí sakra vyprovokovat, aby se vám postavila tváří v tvář a zaútočila - slovně, maximálně fackou, dýku do zad ani do srdce od ní ale nečekejte. Chcete-li s ní navázat kontakt, budete se k ní muset přiblížit první. Pokud se vůbec pohne, bude to dozadu nebo na stranu. Svou ostýchavou povahou a strachem z odmrštění se tak podobá utrápeným ženám, které už nejednou prožily románek se špatným koncem a nyní se bojí skočit po hlavě do řeky lásky. První krok neudělá, a pokud ho neučiníte ani vy, zaručeně pláchne jako vyděšený zajíc do lesů.

Buďte milí k její matce, nebo vám to nikdy neodpustí. Matka je dáma, se kterou podle ní nikdo nesmí zacházet špatně. Dalším přísným pravidlem je nikdy nečíst její zápisník. Stejně má na něm zámek, ale právě tam si zapisuje všechny ty tajnosti, protože nikdo je nebude střežit lépe. Ráda si udržuje tajemství, o zpovědi zrovna nestojí, pokud se ovšem nechcete zpovídat vy. Tahle netradiční kráska je posedlá obavami. Má strach, že není dost hezká, že není dost chytrá, že není dost mladá nebo dost stará. Ani když má postavu jako Venuše Milétská, obličej jako trojská Helena a mozek jako Aristoteles, nic se na tom ne změní - stejně se bude cítit méněcenná v přítomnosti... vlastně kohokoliv. Muž, žena, na tom  nesejde.

 

Její nálada se změní průměrně čtyřikrát do měsíce s každou měsíční fází včetně malých výkyvů dvakrát denně – podle přílivu a odlivu. Do jisté míry je předvídatelná jistým nepředvídatelným způsobem. Může vás tím fascinovat, ale zároveň tak neuvěřitelně rozčilovat, že máte chuť ji praštit. V jedné ze svých nejčernějších nálad může mít dokonce obavy, že není dobrá kuchařka, což je naprosto směšné, protože nemá ani dovoleno vařit. Kromě neoprávněných pochybností o svém kulinářském umění také může mít strach, že není dostatečně milována - přáteli, známými, bratry nebo prostě manželem. To by mělo být pro každého s krví v žilách lehké napravit. Dokažte jí to – tak často, jak budete chtít. Bude nádherně vstřícná. Rozpozná totiž signál, který jí pomůže odstranit pocit méněcennosti. Může tím však vyvstat další problém. Po pravdě řečeno, když získáte Cecil, může být trošičku sveřepá jako například, že se vás nevzdá do konce života. To není tak špatné. Existují muži, kteří jsou hladoví po takové věrnosti. Pokud jste měl to štěstí, že jste získal tento druh lásky, nikdy se vám nebude nedostávat pozornosti ani náklonnosti. Ten švitořivý smích, který se bude ozývat, pro vás bude třeba také zdrojem zábavy. Její svérázný humor vám bude tím vzácnější, když pomyslíte na všechny ty sarkastické sirény s cynickými vtipy a pokryteckým smíchem.

Zahrávat si s city této dívky je krutě nespravedlivé, protože vás bude milovat, ctít, poslouchat a občas trochu zlobit s upřímnou oddaností. Proč byste v ní měli rozdmýchávat takovou lásku, když nemáte v úmyslu ji opětovat se stejným zanícením? Vzpomeňte si na její houževnatost. Třeba s ní budete jen nezávazně flirtovat, ale potom budete mít potíže to skončit, protože ona neuslyší závěrečný hvizd. Ceciliiny city nejsou nikdy povrchní. Jakmile vlastní muže, přítelkyni nebo čajový šálek, jsou její jednou provždy. Ačkoliv nikoho neohromí lichotkami a temperamentem, určitě bude imponovat svým kouzlem. Své city dává najevo jenom nejbližším lidem. Nejzapeklitější věc je nedovolit jí, aby se stáhla do své bytelné račí ulity, kterou má vždy po ruce. Je tak citlivá, že i nepatrná neúmyslná poznámka ji může ošklivě poranit. Není lehké poznat, kdy se najednou stane zranitelná vůči skrytým významům . Jednou večer jí řeknete: "Máš nádherné vlasy," a jí vstoupí do očí slzy. Proč? Protože minule jí bylo naznačeno, že její vlasy vypadají příšerně. Dovede být nedůtklivá a v takových chvílích se schyluje k pláči. Doporučení: Mějte vždy po ruce čistý kapesník.

Cecil je schopná nesmírných obětí pro ty, které miluje. Statečnost, kterou nedokáže zmobilizovat k překonání vlastních obav, zazáří v plném lesku, když někdo z jejích blízkých potřebuje, aby byla silná. Jde-li opravdu do tuhého, nikdy vás nenechá na holičkách, a v té chvíli vám bude připomínat spíš gigantickou skálu než křehký měsíční paprsek. V takových chvílích představují její city zvláštní druh vlastnictví, který je neotřesitelný, ale nikdy agresivní. V hloubi duše ví, že jakkoli daleko se zatouláte na cestě za svým snem, vždy se vrátíte a ona na vás bude trpělivě čekat. V jejích očích bude stále tajemný měsíční svit, jak si jej pamatujete a ona se vás zeptá, jak jste se měli. Pokud se vám nevedlo a cítíte se bídně, bude vám vyprávět zábavnou historku, které byla svědkem jen proto, aby vás rozesmála. Něžnou ručkou zažene všechny starosti rozumnou radou a humorem. Později, u hořícího krbu, se podíváte do jejího klidného obličeje a znovu se budete ptát sami sebe: "Je to skutečně měsíční víla z nějaké mlžné zahrady, nebo pomilování hodná praštěná holka?" Ale odpověď se nebude zdát příliš důležitá.

Životopisná sága

Hlavní hrdinky příběhů se mohou pyšnit onou zvláštní jiskrou, která jejich svůdcům, rytířům na bílém či černém koni, tak učaruje, že se kvůli ní utkají s tří, sedmi, nebo klidně i stohlavou saní jenom proto, aby si vysloužili nejen její ctěnou ručku (půl království k tomu), ale i pro její úsměv. Cecilia, jejíž příběh vám budu nyní vyprávět, není žádná princezna. Vlastně by sama řekla, že k takovým dívkám mají blíž její starší sestry, řádně provdané na první pokus, i když o jejich ruku žádný lítý boj neprobíhal a koně patrně zůstaly ustájení na svém místě. A zbroj? Tu nejspíš jen sluha přeleštil, aby nezrezivěla. A přesto se jí nějakým zázrakem povedlo porazit všechny dámy ve Florencii a zaujmout vybíravé oko jednoho z vysoce postavených členů nejmocnější rodiny v Toskánsku - Giuliana de' Medici.

Tahle rusovlasá dívenka se narodila jako téměř poslední potomek do rozsáhlého, poměrně známého a vznešeného rodu Cattaneo na ligurském pobřeží, konkrétně v Janově, kde její cesta životem započala. Její matka už stihla přivést na svět čtyři další děti, nejstarší se mohl pyšnit věkem osmi let, a toho posledního se jí povede odnosit až v roce 1455, tedy tři roky po narození Cecil, rozverného děvčátka, které bylo odmalička více zatíženo na umění všeho druhu než na jazyky nebo jízdu na koni, o dýcháncích s čajem a klevetami nemluvě. Její otec působil v politice a udržoval si poblíž dobré přátele stejně jako nepřátele, kteří pokaždé odněkud vystrčí růžky, neboť touha po moci je lidským prokletím. Ani Giannozzo na tom nebyl jinak - sic se jednalo o dobrého muže a milujícího manžela, jehož sňatek byl uskutečněn napůl z rozumu, napůl díky bouřlivé romanci, nechtěl však skončit zaseknutý napůl cesty a spokojit se s tím, co měl. A i když Loredana apelovala na jeho smysl pro rodinu, dál se zaměstnával debatami v přítomnosti ostatních zástupců slavných rodů, kteří ovládali Janov se vším všudy. Po pár letech se mu válečnická tažení o moc nad přístavním městem stála osudným, když ho nájemný vrah při návratu domů několikrát bodl do zad. Tato kapitola Giannozzova života uzavřela jednu část příběhu mladičké, tehdy sedmileté Cecilie, která příliš brzy zjistila, že osud je vrtkavý a snadno vám podkopne nohy, když to budete nejméně čekat.

Aby se oči spiklenců náhodou nezaměřily i na pozůstalé, rozhodla se současná hlava rodiny, její matka, přestěhovat se všemi do rodné Florencie ke známým. Návštěva měla být pouze dočasnou, než se ze své situace vzpamatují, ale kouzelné, v té době již kulturou a humanismem nasáklé město učarovalo prakticky všem členům. Jen Letta nepřestala tesknit po Janově a po čase se vrátila zpět jako provdaná mladá žena, jejíž odchod Cecilia oplakávala ještě nějakou dobu. Ambrogio podlehl touze po vědění a Roberta uchvátila víra, což jej odsunulo na druhou kolej. Jeho zápal však mladou dívenku přinutil zajímat se o boha, a i když to nikomu neprozradila, uchovala si utajenou zbožnost k Bohu. Modlila se za otcovu duši, za Lettu a její šťastné manželství, za bratry a později i za Marsiliu, jíž si Pán k sobě povolal předčasně ve věku dvaceti tří let. K výuce netíhla prakticky vůbec, učitelé jí přišli nudní a do hlavinky se jí snad pokaždé snažili vštípit věci, na kterých jí nezáleželo. Zasněné děvčátko se raději toulalo uličkami kouzelného města, objevovalo tajemství a krásy klenotu ovládaného stárnoucím Cosimem Medicim, prvním z velkých mecenášů umění. Už tehdy se jejím směrem dívali umělci hledající inspirativní múzu, jejíž polibek by v nich probudil vizionáře. A Cecilia se zdála býti oním pokladem, který se tak mermomocí snažili objevit v hlubokém moři. Její atypický vzhled, pohledná tvář, nevinné oči a plachý úsměv, který se tu a tam svépomocí proměnil na koketní, je nenechával chladnými. Vtrhla do jejich života jako velká voda, sebrala jim na okamžik dech, ale pokaždé je nechala vyplavené na břehu se vzpomínkami na švitořivé hihňání připomínající zvonkohru a ladné pohyby víly.

Možná právě tehdy vykvetl onen okamžik, kdy se zamilovala do umění, podléhajíc jeho osobitému kouzlu. Jak ráda sledovala umělce, když se snažili zachytit její povrch i duši skrytou pod ním na plátna, zatímco propůjčovala tvář Venuši. S bradičkou zapřenou o dlaň naslouchala líbezným přednesům básní i divadelních her, v nichž ji zpodobňovali jako hlavní hrdinku komedie i tragického příběhu o zakázané lásce, snící o něčem podobném. Nejvíc ji ovšem fascinovala architektura, nekonečné možnosti sebevyjádření v kameni. Ráda se procházela v kostele San Lorenzo, dotekem studovala jednotlivé architektonické prvky. Dech se tajil nad monumentální stavbou ještě nedokončené katedrály Santa Maria del Fiore. Zamilovat se bylo tak snadné. Netrvalo dlouho a sama se vrhala do nákresů budov. Ležela v knihách, plánech, courala se po staveništích a učila se od předních florentských architektů, kteří si děvčátko se zvědavýma očima a všetečnými otázkami oblíbili. Její fantazie si je snadno podmanila jako ona zažehnutá jiskra v oku, vnášela nový pohled i zajímavé nápady, za které si nechtěla připsat v závěru zásluhy.

Každá pohádka ale musí jednou skončit. V tomto případě domluveném manželství s jedním z hrabat rodu de Scalis, Jacopem, jehož rodina sídlila ve Veroně. Jen s velkým steskem opouštěla milovanou Florencii a taktéž jednoho mladíka, který ji učaroval. Nebyl jím nikdo jiný než Guiliano z rodu Medici, se kterým se tajně scházela po večerech v zahradách. Byl okouzlující, do ouška jí špital rozverná slůvka, po nichž se červenala ve tvářích, aby jí vzápětí zarecitoval milostnou poezii oslavující její jedinečnost. Cecilia až příliš snadno podlehla jeho kouzlu, ačkoliv v hloubi duše věděla, že ty dva spojuje jen letmé pobláznění, které nemůže trvat - ona si měla brát hraběte de Scalis a na Guiliana čekala nějaké vévodkyně nebo jiná vznešená žena uhlazených mravů, která  nelítá po celém městě s hlavou v oblacích. Přesto se jejich cesty proťaly ještě jednou, nečekaně a tentokrát, jak se zdálo, natrvalo. Při svatební hostině, kde se mezi čestnými hosty nacházel právě její milý, Jacop nečekaně zkolaboval a upadl do věčného spánku. Jak se později po pitvě ukázalo, příčinou byla otrava neslučitelná se životem.Zlí jazykové rádi tvrdili, že kazičem budoucnosti mladého páru byl právě toskánský vévoda, ale nikdo si nedovolil sdělit svá obvinění nahlas. Nepomohl k tomu ani mladíkův očividný zájem o Ceciliino bezpečí, neboť právě on ji doprovázel do Florencie zpět k rodině, přičemž ji později ubytoval v paláci Medicejů jako jednoho ze svých hostů. Dalo se očekávat, že klec spadne co nevidět a rusovláska se vdávala znovu, tentokrát už bez zbytečných komplikací. Prvních několik měsíců bylo sladších než med, ale její drahý se začal vzdalovat, toulajíce se ve společnosti jiných žen. Cecilia tak jen trpělivě čeká, až se k ní vrátí zpět, modlí se za něj každičký den. Chybí ji vzletnost jeho slov, zakázaný románek i sladké verše šeptané do ouška.

Ocenění činorodosti

Festa Dei Folli 3.png
bottom of page