Narozena do rodiny Římských šlechticů, kteří měli celkově vzato i celkem letité kořeny, měla Clarice skvělé zázemí a mnozí by si dovolili tvrdit, že i skvělý život. Samozřejmě peníze znamenají moc a spoustu majetku a věcí, které mohou člověka potěšit, ale možná to, že jí tyto věci nikdy nechyběly, neměla je ani takovou potřebu mít. I když jako třetí dítě jejích rodičů byla občas taková ta rozmazlovaná a vydržovaná oproti starším sourozencům, kteří jí, když se na ně neupírali žádné oči, brali hračky, které si vyřvávala jako malé děcko, kterým tou dobou byla. To se ale postupem času měnilo a jí přestávalo záležet na hmotných věcech. I když měla přirozeně slabost pro šperky a krásné šaty, nevyžadovala je úplně vyloženě. Dalo by se říct, že byla spíše zaměřená na vzdělání, které jí a jejím sourozencům matka nechala poskytnout. 

 

Dívky toho měli ale daleko méně než jejich bratři a matka se soustředila hlavně na to, aby zvládaly etiketu, konverzaci, tanec, umění a další ne vyloženě potřebné, ale přesto zábavné věci. Nepozapomněla ale ani na čtení, psaní a počítání, ke kterému jim nechala přidat i historii a zeměpis. Nikdy také nezapomněla zmínit, že mají čest, že se to mohou vůbec učit, načež jim naložila i náboženství, byť se v té době už na náboženství tolik nedalo. Clarice ale i v tomto našla zalíbení a stávala se celkem zarytou věřící už jako malá. Vlastně i její sourozenci byli silně nábožensky založeni díky vedení jejich matky, které se vlastně nemohl nikdo divit, když už v historii se v jejich rodinné linii nacházelo několik papežů. 

 

Její život ale nebylo pouhé učení, i když zabíralo většinu místa od doby, co zvládla mluvit. Samozřejmě ale objevovala svět i jinak, než skrz lekce a učebnice. Ráda chodila do města poznávala svoji zemi, která se jen hemžila zajímavými lidmi, i když k těm neměla tak docela přístup, jelikož sebou měla neustále někoho, kdo na ní dohlížel. Jelikož byla ze všech svých sourozenců nejmenší kvítko, mnohdy si na neustálí dozor stěžovala, i když ne vyloženě přímo, spíše potichu pod vousy, aby si ulevila. Jenže tu poté byla i věc s tím, že si v okamžiku malého vzdoru, kdy jí bylo dvanáct, postavila hlavu a ztratila se na několik minut svému doprovodu. Jako bohaté dcerce se jí to ale málem nevyplatilo a za účelem požadavků o výkupné jí chtělo pár rodinných nepřátel unést. Všechno se to ale stalo tak rychle a naštěstí se jim to díky zásahu jejího garde nepovedlo, ale donutilo ji to vidět, jací lidé mohou být, a uzavřela díky tomu se do sebe. 

 

Už vůbec nedovedla vkládat důvěru do cizích a skoro neopouštěla domov. Vlastně by se dalo říct, že byla ustavičně zalezlá v knihovně nebo v otcově psinci, který vznikl díky jeho lásce k lovu. Za knihy jí většinou nikdo nevynadal, ale co se psů týkalo, měli k tomu její matka i otec jisté výtky. Matce šlo většinou o to, že je tam špína a celkově se jednalo o zvířata, která byla většinou dle jejího názoru nevychovaná, smradlavá a nečistotná. Otec na druhou stranu měl problém pouze s tím, že mu ty psi kazí, neboť mu prý z lovců dělala ukňučené podvraťáky a to jenom proto, že jim dávala lásku a péči, kterou si lidé na rozdíl od nich nezasloužili. Každopádně ale nikdy nedostala zákaz tam chodit.

 

Poté v jejích patnácti, když se její starší sestra provdala, začala mít skrytý zájem o lásku, i když s jejími názory na lidi toho bylo těžké dosáhnout. Proto si o lásce jen ráda četla, ale o žádnou nijak neusilovala, zkrátka jí stačili příběhy, které v ní probouzely emoce. Nakonec bylo lehčí zamilovat se to hrdinů z knih, než do reálné osoby, hrdinu z knih totiž mohla bez problémů a doslova přečíst. Každopádně na ní za tři roky padlo břemeno, které by padlo na její sestru, kdyby už nebyla vdaná. Jenže ona byla, takže zůstalo na ní, aby se stalo předmětem obchodu, kterým byl domluvený sňatek s někým, o kom možná slyšela, ale nikdy se s ním neviděla. Samozřejmě to ale bylo výhodné pro její rodinu, která tak mohla získat mocného spojence v podobě rodu de Medici, jenže to jí zrovna neutěšilo, ale nehodlala klást žádný odpor.

 

Měla vlastně dost času se s tím smířit a neodjela ze dne na den z domova. Pár týdnech po té novině jí otec dal jako dar útěchy jedno ze svých štěňat, které jí slíbil, že si bude moct vzít sebou, až odjede pryč a všichni jí zahrnovali dárky, které jí měli udělat radost, i když to bylo více méně k ničemu. Nic ji ale nedonutilo propadnout v úplné zoufalství a pořád si namlouvala, že to bude dobré pro její rodinu. Nakonec si ale stejně musela přiznat, jak moc se jí to nelíbí, když jí vyslali se psem, jejími věcmi a věnem do neznáma ještě dříve, než byla plánovaná svatba, aby měla šanci poznat svého budoucího manžela a budoucí rodinu. Nebylo ani žádnou útěchou, že je Florencie nádherná, ani příslib krásy a umění jí nijak nelákal, ale muselo to tak být, takže byla leda připravená přijmout to se vztyčenou hlavou.

​