Mladá herečka ráda působí naivně a bezstarostně, ačkoli jí její naivita opustila chvíli poté, co jejího bratra opustil život. Zbytek bezstarostnosti jí ovšem zůstal, protože jinak by si asi nedokázala užívat svou získanou svobodu, kterou získala připojením k divadlu. Ráda dává právě tuhle svou stránku najevo před cizími lidmi. Tu bezstarostnou hravou dívku, která jí v hloubi srdce chybí, ale ona sama ví, že zpátky se už nevrátí, tak jí alespoň tímhle způsobem přivolává zpátky. Navíc občas stačí právě pár bezstarostných slov, okouzlujících úsměvů a učaruje některému z diváků nejen svými slovy, ale i vzhledem.

​

Právě její obdivovatelé jí občas vezmou do společnosti, kde je stále jako ryba ve vodě. Základy etikety, které jí vštípila matka, v ní stále zůstávají. Umí rozdávat úsměvy, laškovné úsměvy a díky svému povolání umí i poutavě vyprávět a zaujmout své okolí. Sice se ráda nechává od svých obdivovatelů rozmazlovat, ale rozhodně se nechce k někomu připoutat, protože by to znamenalo vzdát se své svobody, což se jí moc nezamlouvá. Nejspíš by to musela být pořádná láska, ve kterou by věřila celým srdcem, aby k nějakému takovému kroku svolila. 

​

Ve světle toho, že je zvyklá stát na jevišti a všechny zaujmout svým hlasem i gesty, se určitě nemůže považovat za někoho, kdo by se bál být středem společnosti nebo byl stydlivý. Stejně tak asi nelze říct, že by neměla zdravé sebevědomí, čemuž také dopomáhá to, že v rámci divadla nemá žádný problém si zapamatovat repliky své role a je schopná je citovat i ve chvílích, kdy je daleko od jeviště. Také jí pomáhá to, že jí obklopují lidé, kterým věří a bere je v podstatě jako druhou rodinu, ačkoli si z ní občas utahují a dělají legraci, což jim mileráda oplácí, takže si nemají co vyčítat. Mezi ochotníky se z křehké květinky stává prostořeká dívka, která se nebojí říct svůj názor a sem tam si z někoho udělat legraci. Vlastně je taková i ve vyšší společnosti, ale tam se chová více uhlazeně, aby svým obvyklým chováním náhodou někoho nepohoršila. 

​

Ovšem člověk by neměl zapomínat na to, že si na živobytí vydělává tím, že něco předstírá, což jí jen pomáhá v tom, aby se dokázala přetvařovat, když se jí to hodí. Stejně tak dobře umí i lhát a kupodivu z toho ani nemá špatný pocit. Přece jen je to něco, co patří k její práci, ačkoli to využívá i mimo ni. Jistě jí to může jednou zkomplikovat život, ale zatím její lhaní nikdo neprokoukl, což bude nejspíše tím, že nikdy nelhala o ničem důležitém pro ostatní lidi. Lže akorát o tom, co se týče jí. Například pokud se někdo ptá na její rodinu, tak vždycky říká, že je sirotek. Většina její rodiny je mrtvá, kromě matky, která jí ale za mrtvou považuje. Nejspíš by své lhaní a přetvářku dobře zúročila na dvoře, ale pře mezi jednotlivými rody jí nikdy nezajímali. Vyrůstala mimo šlechtu a když se mezi ně podívala, tak mezi nimi strávila jen dva roky, a pak opět zmizela mimo. Nikdy se nezajímala o politiku ani o to, kdo je zrovna u moci a kdo by u ní chtěl být. 

​

Kromě své vášně a lásky k divadlu má ráda i jiné věci, kupříkladu se považuje za milovníka koček. Už jako malá se ráda starala o koťata a jedno si dokonce vychovala tak, že jí všude sledovalo. Ovšem její matka ho nechala napospas osudu, když opustili venkov. Sice opustila svého kočičího kamaráda, ale láska jí zůstala, tudíž i ve Florencii se stará o toulavé kočky. Sem tam se s nimi podělí o jídlo, nebo jim nabídne vlídnou ruku, která je pohladí. Občas, když je sama, tak si s nimi i povídá. Většinou to bývá, když unikne od shonu města někam do klidu do parku, kde se usadí, něco si pobrukuje a píše si do svého deníku. Ovšem není to deník, kde by schraňovala svoje nejniternější přání a myšlenky, ale spíše deník, kde uchovává své nápady na nejrůznější hry a zápletky. 

​

Její útěky bývají většinou večer, když zapadá slunce, což je její nejoblíbenější část dne. Nebe se zbarví do nejrůznějších odstínů oranžové, červené a růžové a Dianora sleduje tu změť barev a obdivuje to. Už jako malá milovala západy slunce, nejspíš by měla ráda i východy, ale na ty nikdy neměla vůli vstát. Dostane se do jakéhosi krátkého transu, kdy si jen vychutnává, že je. Stejný pocit má i ve chvílích kdy hraje na piano, ačkoli jí do toho ze začátku nutila matka, tak později si hraní oblíbila a stejně tak i zpěv, jelikož má krásný a čistý hlas. Ovšem k hraní ani ke zpěvu se nedostane tak často, takže jí zůstává jen západ slunce.

​

Životopisná sága

Mladičká baronka se narodila uprostřed léta na panství svého otce nedaleko Liverna, malého městečka u pobřeží moře. Jako nejmladší ze tří dětí a také jediná dcera byla svým otcem po právu rozmazlována, a to i na úkor starších sourozenců. Ovšem i její starší bratři jí zbožňovali. Jak by také ne, vždyť byla okouzlující malé děvčátko s prstýnky hnědých vlasů a neustále jí provázel její zvonivý smích. Rozhodně si tedy nemohla stěžovat na to, že by nebyla milovaná nebo neměla šťastné dětství. 

​

Už odmalička byla opečovávaná a ačkoli její otec nepatřil k nejzámožnějším, tak jí i jejím bratrům zařídil alespoň nějaké vzdělání. Dianora se tak naučila číst a psát a díky příteli svého otce se naučila i latinsky. Taktéž se stejně jako bratři naučila něco o antické filozofii a literatuře, kde jí už jako mladičkou dívku zaujala dramata a divadlo. I to byl důvod, proč neustále prosila svého otce, aby jí přivezl z města nějaké dramatické hry a neustále si žádala nové. Otec nikdy nedbal na to, jak jeho manželka protestovala proti tomu, aby v jejich dceři podporoval lásku k divadlu. Dianora ale hltala jednu hru za druhou a když si zrovna neprozpěvovala nějakou chytlavou písničku nebo nehrála na klavír, na čemž trvala hlavně její matka, tak nebylo nic zvláštního, že sem tam zarecitovala kousek nějaké hry.

​

Ovšem nic krásného netrvá věčně a její dětské sny a představy byly roztříštěny krutou realitou života. Začalo to tak nevinně, menším nachlazením, které se postupně zhoršovalo. Nejdříve s nemocí ulehl Matteo, kterého brzy následoval její otec. Dianora s matkou se o oba nemocné starali, zatímco Niccolo se snažil zajistit jim obživu. Otcův stav se zhoršoval rychleji, zatímco u Mattea to vypadalo, že půjde opravdu jen o nachlazení. Lékaře sice zavolali, ale nebyl jim nijak platný. A tak se stalo, že na začátku roku 1464 její otec zemřel, přičemž od obou svých synů získal slib, že se postarají o svou sestru a matku. Ovšem netrvalo dlouho a neměl se o ně kdo starat. Niccolo nedlouho po otcově smrti ulehl s horečkou a do konce roku následoval otce i Mattea, který zemřel těsně před narozeninami své sestry, na věčnost. 

​

Tak tedy zůstala jen ona s matkou. Netrvalo moc dlouho, než se matka rozhodla vrátit do Florencie, odkud pocházela. Malému děvčátku změna zprvu nevadila. Město pro ní bylo něco nového a stejně tak skvostné plesy, večírky a nejrůznější události, kam jí matka brala a představovala jí nejrůznějším lidem. Samozřejmě jí už od mládí trénovala v etiketě, jak se na mladou šlechtičnu sluší a patří. Sice nepatřili k nejurozenějším, ale pořád patřili ke šlechticům. Ovšem přes den mladá baronka utíkala do města a k ochotníkům, se kterými se postupem času spřátelila. Učili jí nejrůznější kousky, ale stejně tak rádi jí učili party svých rolí, které měli večer předvádět. Dianora byla okouzlená vším tím pozlátkem okolo divadla, ačkoli stejně se to lesklo i u dvora. 

​

Pozlátko u dvora ale brzo pominulo, přesněji v moment, kdy jí matka sehnala ženicha. Ukázalo se totiž, že svou dceru chtěla dobře provdat, aby si mohla opět dobře žít. Jenže Dianora měla jiné plány a sny. Chtěla se dát k divadlu, a to také své matce oznámila. Tehdy jí bylo pouhých čtrnáct let, ale i tak jí matka řekla, že ve chvíli, kdy odejde k divadlu, může zapomenout, že kdy byly rodina. Bylo to těžké rozhodnutí, ale Dianora nakonec zvolila své sny před matčinými. Od svého dětství toho ztratila tolik, že nechtěla ztratit tu poslední část sebe sama, která jí pojila s tím nevinným a šťastným děvčetem se zvonivým smíchem. 

​

Tak se tedy mladá baronka, které se její matka zřekla, přidala k ochotníkům a divadlu. Její mládí a pohledná tvář společně s talentem k divadlu a hraní jí přinesla úspěch. Zahrála si ve velkém počtu představení a ztvárnila i například roli Médey nebo Antigony. Její kolegové si z ní rádi utahují ohledně toho, že je šlechtické krve a přezdívají jí Baronka, ačkoli by tento titul používat neměla. I tak ale díky svým kolegům a vlastně i nové rodině vešla do povědomí lidu pod svou přezdívkou. 

​

Díky svému talentu a kráse ovšem sem tam učaruje nějakému bohatšímu měšťanovi nebo i mladému šlechtici, který s ní rád stráví nějakou chvíli, ať už ve společnosti nebo o samotě. Díky tomu se sem tam dostane mezi své dávné známé, které potkávala ještě jako malé děvčátko, ovšem své matce se obloukem vyhýbá. Ne snad, že by svého rozhodnutí, které udělala dříve, litovala, ale matka jí chyběla. Nikdy by to však nepřiznala, a tak si dál užívá toho, co jí život herečky nabízí.

​