Narodil se v chudinské čtvrti Florencie jakožto třetí syn dvou chudáků. Jeho otec se stále snažil udržovat nějakou práci, ale šlo mu to jen s těží, takže nepomáhalo ani to, že mu jeho matka dávala tolik dětí. Už v jeho třech ho obdařila dalším sourozencem, tentokrát sestrou, která byla akorát tak dalším hladovým krkem v jejich rodině. Proto se z nich postupně stávali i žebráci, i když jejich otec domů nějaké peníze nosil. Nakonec, kdo by se neslitoval nad malými hladovými dětmi. Proto nějak přežívali a živořili dál. Chlapci nosili domů jídlo a občas i nějaký peníz, který se jim podařilo z někoho vymámit a otec k tomu občas také přispěl nějakou výplatou, která by s těží uživila jeho a matku, natož je všechny. Nemluvně o tom, že do svých šesti let už měl další dva sourozence, mladší sestru a ještě mladšího bratra, se kterým přišlo to neštěstí, že matka zemřela pár dní po jeho poradu.

 

Jejich rodina zažívala těžké časy, neboť bylo ještě složitější sehnat jídlo pro nejmenšího člena rodiny, který ještě potřeboval mléko, které se chudině shánělo jen obtížně. Starší z dvojčat Giano si k němu ale nějakým záhadným způsobem našel cestu a zachránil tím jejich nejmladšího bratra. Jenže i když si uměli sehnat jídlo a vždy si ho spravedlivě rozdělili, jejich mladší sestřička Liona byla už od narození slabá a bylo pouze otázkou času, kdy to její tělíčko nevydrží. Nikdo se tedy nedivil, když onemocněla a následkem toho zemřela. Tehdy mu bylo osm a už si na smrt docela zvykl, ale stejně svoji sestřičku oplakával spolu s ostatními. 

 

Jak šel potom a čas a všichni rostli, bylo pro ně čím dál lehčí sehnat si jídlo a peníze. Někdy žebrali, jindy kradli, ale vždycky si tím něco sehnali. Postupně se naučili žít sami na sebe, neboť byli celkem šikovní, co se nekalostí týkalo. Krásná Tita a stále roztomilý Giuseppe nikdy neměli problém si něco vyžebrat a dvojčata naopak už byli dost velcí, aby něco ukradli a rychle se vypařili. On se tak nějak věnoval obojímu a do jeho deseti mu to pěkně šlo, dokud ho nechytli, jak si snaží ukořistit jablko a nespráskali ho jako psa. To byl poté dlouho nepoužitelný a přidělal práci svým sourozencům, kteří teď museli obstarávat jídlo i jemu. Jejich otec už si totiž zvykl na to, že se o sebe starají sami a nechal je tak, načež začal pít.

 

Díky tomu si také v jeho dvanácti přivodil smrt, když naštval nepravého člověka, který si na něj počkal a rozpáral mu pupek. Nedalo se říct, že by to pro mladé sourozence nebyla rána, ale ani to nebylo tak, že by je to vzalo moc, neboť už dávno se naučili žít bez něj. Giovanni v tom ale viděl i příležitost. Už nebyl nikdo z nich vázaný na otce a mohli si dělat úplně co chtěli. Snažil se přemluvit sourozence, hlavně starší bratry, aby šli za něčím lepším, ale nikdo z nich nechtěl, pouze Tita, která ho vždycky zbožňovala s ním chtěla jít, jenže byla moc malá na to, aby byl schopný na ni dávat pozor bez starších bratrů, proto se vydal do světa na vlastní pěst. Nebo se spíše přidal ke kočovníkům, kteří měli namířeno do Francie a které uprosil, aby ho vzali sebou. 

 

Moc dlouho se s nimi ale neohřál, neboť se nechal svézt pouze k přístavu v Calais, kde jim ukradl peníze a nechal se lodí převézt do Anglie. Dost daleko na tom, aby začal nový život, o kterém doufal, že bude lepší. Jenže první měsíce se jen tak potloukal od vesnice k vesnici a pokaždé si uvědomil jazykovou bariéru, na kterou ve Florencii zapomněl pomyslet. Nakonec se ale na jeho straně objevila trocha štěstíčka, když jako slepý k houslím přišel k práci u Viléma Nevilla, 1. hraběte z Kentu, který okolo něj projížděl v kočáře se svojí paní, která měla moc slabé srdíčko na to, aby svého muže nepřemluvila, že potřebují pomocníka v kuchyni, když viděla malého pohublého chlapce. 

 

V tu chvíli začalo jeho učení se řeči, kterou se učil dosti složitým způsobem, neboť pro pomocníka v kuchyni nikdo nesháněl učitele angličtiny. Proto si připadal spíše jako někdo, koho hodili do jezera, aby se s nulovými znalostmi a zkušenostmi naučil  sám plavat. Každopádně po půl roce už trhaně mluvit a po roce už měl pouze drsný přízvuk. Navíc jeho se stejně moc lidí na názor neptalo, takže stačilo, když poslouchal, což brzy pochopil, že je velmi užitečná věc, zvlášť když si lidi myslí, že jim nerozumíte. Postupně si tímto způsobem zjišťoval různé informace, ze kterých by mohl později těžit. Nemluvě o tom, že se opravdu pečlivě učil řeč, aby mohl být někým jiným. No a v neposlední řadě čas od času nechal zmizet nějakou cennost nebo minci z měšce, aby měl nějaké peníze, protože jeho plat spočíval v tom, že měl co do úst a ne v penězích.

 

Následně po dalších dvou letech, kdy 1. hrabě z Kentu zaklepal bačkorama, už uměl alespoň mluvit hezky hovorově, když už ne vznešeně a strojeně, takže ho napadlo využít totožnosti levobočka hraběte, Thomase Nevilla, který nebyl tak známým členem britské společnosti, jak tak pochytil. Sice se vědělo, že existuje, ale nikdo s ním neměl takové do činění, aby ho mohl prokouknout. Proto si za nakradené peníze koupil slušné oblečení a ve svých patnácti se začal vydávat za Thomase Nevilla. Prvně se objevoval spíše na venkově, kde se občas setkal s někým nepříliš významným, kterého snadno obalamutil, neboť od bastardů toho šlechta moc neočekává, ať už od jejich chování a mluvy nebo celkově. Každopádně se čas od času stalo, že někoho z nich okradl a následně si vypůjčil jejich identitu.

 

Čím více se zlepšoval v řeči a v chování, tím lepší totožnosti si mohl vybírat a často se mu poté podařilo získat od šlechticů hezké obnosy, když je přesvědčil, aby do něčeho investovali. Samozřejmě se zvládl vydávat i za někoho, kdo je vyloženě měl přimět, aby přispěli svým spojencům v probíhajících válkách růží. Nebylo zas tak těžké sledovat, kdo je s kým, a tím pádem nebylo ani tak těžké si na někom přilepšit a že on si přilepšil až až. Každopádně vystřídal tolik tváří, že by je ani nespočítal a nepochyboval o tom, že takovému hereckému umu by se nenaučil ani u divadla, i když takhle mu většinou stačilo sehrát vybrané chování k postavení jeho role a nepřebíral vyloženě charakter, ale tak to už se podá. 

 

Ve svých dvaceti se ale na chvíli vrátil ke své první ukradené totožnosti, kterou byl Thomas Neville. Dalo by se říct, že trochu riskoval, neboť se mu poštěstilo narazit na bratrance skutečného Thomase Nevilla, který se sice o bastarda svého strýce nezajímal, ale při nejmenším byl lépe obeznámen s jeho věkem, než ostatní. To ale vyřešily vousy, které v té době už měl. Proto vyvázl i z této situace, i přes prvotní podezření jeho drahého bratrance, samozřejmě. Nakonec se ukázala, že si celkem padli v jednom londýnském podniku do oko. Neboť alkohol spojuje národy, tak ještě aby nespojil společnou krev. Giovanni ten večer ale nepil, spíše zpovídal George Plantageneta, který se ukázal být 1. vévodou z Clarence.

 

Večer jejich setkání byl protkaný spoustou vína, kterého si George nebál přihnout, i když Giovanni skoro nepil. Nakonec to skončilo u hraní karet, kterým mladý podvodník dobře rozuměl a na které naopak mladý šlechtic sotva viděl. Opilci se navíc tak snadno přemlouvají, takže nebylo moc divu, když vyhrál hru o vévodův pečetní prsten. Takových je přeci jen spousta a George už byl ve stavu, kdy si to neměl moc velké šance ani pamatovat, takže ho ten večer nechal usnout v podniku, ze kterého odešel o jeden důkaz původu těžší.

 

Poté už se ale spojili dvě okolnosti, které se mu hodili k jeho návratu domů. Tou první bylo to, že už se začalo kroužit okolo šlechticů, za které se vydával a začalo mu být v Anglii docela horko. Tou druhou poté byl stesk po domově, který neviděl osm dlouhých let. Proto vzal všechno svoje nakradené jmění a vydal se na cestu nazpět do Florencie, pro kterou si na sebe vzal roli George Plantageneta, 1. vévody Clarence. Samozřejmě by se mohl vrátit jako on sám, najít svoji rodinu, koupit dům a žít s nimi spokojeně a v klidu, jenže on už s tím nemohl přestat. Nedokázal by se už prezentovat jako obyčejný žebrák nebo jako nikdo bezvýznamný. Už okusil, jaké to je být vysoce postaven, a bohužel mu zachutnalo a nejde s tím přestat. Proto se neobtěžoval s troškařením a prostě činil po svém. Z nemalých úspor si na okraji Florencie pořídil menší domek, který mu mohl na krátkodobý pobyt v klidu posloužit. I když se nikomu moc nechlubil svojí adresou, kdyby se něco pokazilo, vždycky mohl uskutečnit plán, který by zahrnoval poklidný život s rodinou a už by pro něj měl i dům. Zatím se ale zcela decentně vydával za vévodu z Clarencem který přijel navštívit Florencii v neoficiálních záležitostech.

​