Samotný jeho život začal jednou nehezkou věcí, kterou byla smrt jeho matky, která želbohu nezvládla jeho porod. Jeho jedinou výhodou bylo, že si na ni na rozdíl od starších sourozenců nepamatoval, tudíž mu nemohla ani chybět. I když samozřejmě první měsíce svého života přežil pouze díky přičinění jeho nejstaršího bratra, tedy alespoň mu vždy bylo říkáno, že Giano je to starší ze dvojčat. Jeho bratr mu obstaral mléko, bez kterého by nejspíše nepřežil a v pozdějších letech mu to také často předhazoval, ale hlavním tedy je, že mu právě jeho bratr dal šanci žít, když už mu jejich matka věnovala život. 

 

Nejednalo se ale o procházku růžovým sadem. Ačkoliv se jemu i bratrům dařilo žít a nabírat síly, mladší z jejich sester si vzala smrt velice brzy, v jeho dvou letech. Ale na ni si také moc nepamatoval, spíše jen matně. Více si vybavoval i otce, který se občas přišel přesvědčit o tom, že jeho děti žijí, když zrovna neměl opici nebo kocovinu. Všichni se jinak živili sami navzájem, jeho nejstarší bratři zastávali role kapsářů a někdy se k nim připojil i jeho třetí bratr, který ale trávil čas také s ním a s jejich sestrou Titou, když žebrali na ulici o kus žvance. Ale vztah spolu moc vřele nerozvíjeli, Giovannimu vždycky záleželo nejvíce ze všech sourozenců na Titě, která měla jakožto holka na starost nejmladšího z rodiny, takže spolu trávili čas právě jenom skrze Titu, která také měla radši jejich třetího bratra, ale na rozdíl od něj dávala lásku i jemu. 

 

Když se přišel Giovanni jednou domů zmlácený, všechno se točilo kolem něj. Sestra zaúkolovala nejstarší bratry, aby sháněli všechno, co jim poručila a jen občas šla také s ním vyžebrat nějaké peníze nebo jídlo, které by se jim hodilo více než raněný bratr, který se staral více o sebe než o ně. To se ale nemohlo říct nahlas, pokud člověk nechtěl slyšet vřískot hodný mýtické potvory. Proto všichni taky drželi hubu a krok, aby Giovannimu byla brzy lépe a pořádně se postavil na nohy. Stejně z něj sestra dělala chudáčka o dost déle než bylo nutné a nakonec byl i sám chudáček z její péče poněkud nevrlý a sám se vrátil do práce, kterou tam měli.

 

Stejně mu to ale nevydrželo dlouho. Jemu bylo zrovna sedm let, když jejich tatík zaklepal bačkorami a právě Titin nejmilovanější bráška toho náležitě využil a vzal roha kdovíkam. Jeho ani zbylých bratrů se to nijak nedotklo, všechno prostě běželo stejně jako před tím, ale Tita s absence Giovanniho byla zničená. Samozřejmě se starala i o něj, jakožto o benjamínka, ale už to nebyla ta samá holka. Ten hlupák jí nejspíše dával nějakou minimální vidinu dětství ve skutečné rodině a když zmizel, tak, tak nějak dospěla a to až moc rychle. Připomínala spíše dospělou ženu ve schránce desetileté holky a svým způsobem děsila jeho i bratry, kteří se jí snažili různými způsoby pomoci, ale moc jim to nešlo. Ani on jí nedovedl nijak pomoct, i když ji sebou všude tahal a dělal všechno jako před bratrovým odjezdem, stejně byla pořád smutná a taková moc zodpovědná a zároveň prázdná.

 

Jejich podivná situace  se táhla dalších pět let, než se stalo to, že Guida chytili při krádeži a jako výchovnou lekci mu dal ten skoro oloupený useknout ruky. To značně omezilo jejich bytí a zkomplikovalo to jejich dosavadní život. Giano chtěl seknout se vším kradením i žebráním a nakonec jim dal všem vale, když si sehnal podřadnou práci na vinici, kam po pár měsících stáhl i Guida, aby se už do ničeho nenamočil. Díky tomuto rozhodnutí se Tita začala tahat s bohatšími chlápky, co si snadno oblíbili její sladkou tvářičku, a nechala si za společné chvilky platit. Giuseppe na druhou stranu stále kradl, už jen proto, aby jeho sestra nemusela léhat s těmi chlapy. 

 

Proto kradl více než kdy dřív, viděl měšec, bral ho a spoléhal na dlouhé, rychlé nohy, že ho včas dostanou do bezpečí. Jednou se mu ale podařilo skoro podařilo okrást zloděje, který se samozřejmě okrást nenechal, ale na místo toho, aby na něj volal stráže, jako normální člověk, kterého se někdo pokusil okrást, ho vzal pod svá ochranná křídla nebo spíše do své malé zlodějské skupinky. Pod jeho záštitou mělo kradení svoji jistou logiku a pracovalo se i na rozptýlení člověka, kterého chtěli okrást. Zkrátka šlo o týmovou práci, která v konečném důsledku vynášela o něco víc a on mohl sebe i sestru zaopatřit o něco víc.

 

To ale neodradilo jeho sestru od jejího nového zaměstnání, které se jemu ale vůbec nelíbilo. Ona ale trvala na své a zanedlouho se protřela až do Domu v Růžích, který se jen hemžil nevěstkami, mezi které jí osud jejím vlastním přičiněním zavál. Vždycky jí bral jako nezlomnou a odolnou, ale když se dostala až k tomuhle, tak nějak k ní ztratil všechen respekt, i když o ochranářský pud, který panoval mezi sourozenci nepřišel. Stále na ni dával pozor, ale staral se také o sebe. Prodíral se životem, dával pozor na sestru, kradl se snahou, aby si ho nikdo nevšiml. Jeho život nebyl nic moc a na jeho vychování se podepsala ulice, ale stejně by neměnil s těmi boháči s kopáčem v zadku, co jim nahrazuje páteř. Je vlastně spokojený se svým, i když by si pro lidi kolem sebe přál něco lepšího.

​