Často se říká, že nejmladší sourozenci bývají těmi nejrozmazlenějšími, a neustále ochraňováni starším osazenstvem, mají vše jednodušší díky tomu, že přihlížejí chybám svých bratrů a sester, a mohou se z nich do budoucna poučit, případně zcela vyhnout. Lauretta de‘ Medici si ze své strany rodiny získala částečnou pozornost svého otce, který nikdy nedokázal odolat roztomilému výrazu světlovlásky a jejímu pisklavému smíchu. O veškerou pozornost měla vystaráno její o několik minut starší sestra, která vynikala ve všem, v čem Lauretta vždy zaostávala, ať už se jednalo o jakoukoliv dovednost, včetně zpěvu nebo tance. Zatímco Sofia dominovala v dokonalém krasopisu, v tanci se pohybovala ladně jako laň a její zpěv mohli členové rodiny poslouchat hodiny, na druhé straně byla Lauretta okřikována za své písmo, které více připomínalo škrábání kočky, a nejednou jí byl uštědřen pohlavek ze strany matky, když na hodinách tance pošlapala nohy těm, u kterých to šlo. Neustálé předhazování „dokonalosti“ její sestry v ní vyvolalo silný pocit žárlivosti a jisté nenávisti vůči Sofii, a převážně žárlivost v ní vyvolávala hysterické záchvaty vzteku, agónii, ve které si nedokázala uvědomit, co všechno dokáže způsobit. Stačila jen zmínka o tom, jak její sestra nádherně hraje na hudební nástroj, a už se o zem tříštila nejedna váza.

​

Vztek u ní byl potlačován právě přítomností otce, který jí dokázal věnovat vřelé objetí a konejšivá slova, mimo to také jisté uplácení v podobě všelijakých dárků, od nových a krásných šatů, po plné šperkovnice plné blyštivých náušnic a náhrdelníků. Právě hezkými věcmi si Lauretta kompenzovala to, v čem nevynikala, a jisté rozmazlování ze strany otce jí zůstalo až do jeho smrti, avšak pocit z krásně vypadajícího vzhledu jí přidává na sebevědomí, a vedle své sestry, která si tolik na módě nepotrpí, si vnitřně připadá lepší. I navzdory poněkud tvrdšímu zacházení se dokázala naučit to, co její sestra uměla už dávno, Laurettino písmo je dnes skoro totožné jako Sofiino, v tanci se jí taktéž dokáže vyrovnat, a zpěv si ponechává pouze pro sebe. Zálibu našla v umění, její kresby nestojí ani za jediný cent, ale Lauretta v kreslení vidí jistý klid i přesto, že si plně uvědomuje, že jsou její kresby opravdu příšerné. I z toho důvodu si všechny nechává pro sebe a schovává je, převážně poté před bratry, u kterých se nejednou stala terčem jejich posměšků. Zrovna u vlastních bratrů dokáže svou horkokrevnost potlačit, i díky nim si tak nějak myslí, že jsou všichni muži stejní, že si potřebují dokazovat, jak jsou ve všem lepší. Tento názor si utvrdila po smrti otce, ke kterému vzhlížela, a po jehož úmrtí nemá v domě nikoho, za koho by se schovala.

​

Laurettě nevadí společnost, ovšem dá přednost čajovým dýchánkům v dámské společnosti, pánskou zrovna nepreferuje, avšak pokud je oslovena mužem se šlechtickým titulem, jeho společnost neodmítne, naopak nasadí dobře nacvičený milý úsměv a skvěle ovládanou etiketu. Právě cizinci jsou jediní, u kterých se dokáže ovládnout, pokud se konverzace stočí k její rodině, nedej bože rovnou její sestře. Pokud se ale z cizince stane její kamarád, daná osoba pozná, jak dokáže mít Lauretta prořízlou pusu, převážně pokud je hlavním tématem konverzace její sestra, před kterou své pravé pocity vůči ní skrývá, aby v domě nepůsobila ještě větší dusno.

​