O italské renesanci

V severní Itálii se už ve středověku žilo a smýšlelo jinak než v ostatních zemích Evropy, kde měla hlavní slovo šlechta žijící na venkově. Tady na sebe strhlo moc bohaté měšťanstvo. Typickou postavou tu nebyl rytíř, kněz nebo mnich, ale podnikatel – obchodník, finančník či majitel manufaktury a také všestranně nadaný umělec a vzdělanec. Názory a životní postoje severoitalských městských vrstev daly vzniknout renesanci, kterou nelze chápat pouze jako nový umělecký sloh, ale kulturní proud v nejširším smyslu, nový životní styl a vidění světa. Renesance v tomto pojetí představuje soubor společenských hodnot vytvořených lidmi, kteří přehodnotili své dosavadní postoje a dospěli k novým hodnotám.

​

Pojem renesance byl odvozen z italského slova rinascita, který označuje znovuzrození. V tomto případě šlo o oživení antické kultury, ke které začali ve 14. – 15. století vzhlížet s nadšeným obdivem italští literáti, vzdělanci, stavitelé i umělci. Četli spisy římských i řeckých autorů, hledali podněty v architektuře a umění starověku, obdivovali politickou velikost antického Říma a toužili po obnovení římské říše, která by znovu sjednotila celou Itálii. Nelze však tvrdit, že objevili antickou kulturu. Spisy starověkých autorů byly využívány během celého středověku, ale z hlediska katolické věrouky. Důraz byl kladen na obrácení pozornosti k Bohu a na posmrtný život. Italští měšťané zaměřili svoji pozornost na člověka a jeho pozemské záležitosti – tak pronikl do renesančního myšlení humanismus.

​

Humanistické a renesanční názory ovlivnily postupně umění, které už nesloužilo v první řadě církvi a její propagandě. A také literaturu již nepsaly pouze duchovní osoby jako ve středověku, ale světští intelektuálové. Dávno mrtvou latinu, která již měla málo společného s klasickým jazykem Cicerona nebo Vergilia, nahradil živý jazyk. Dále byly ovlivněny filologie, filosofie, dějepisectví, právní věda, a dokonce také praktická politická činnost. Také historie se stala praktickým oborem. Dějepisci se snažili nalézt v dějinách poučení pro svoji dobu: jak se má žít, jak vládnout a čeho se vyvarovat. 

​

​

O florentské renesanci

Počátkem 14. století dosáhla Florencie vrcholného rozkvětu a navzdory přírodním pohromám, bankrotům a politickým nepokojům, které ji potkaly během předchozí doby, patřila na počátku 15. století k nejbohatším městům v severní Itálii a v Evropě vůbec. Vděčila za to rozvinuté výrobě sukna, které zde bylo nejen vyráběno, ale také barveno barvivy dováženými z Orientu. Dalším zdrojem bohatství bylo bankéřství. Bankéřský rod Medicejských poskytoval služby papežům a jejich kanceláře byly otevřeny v Lyonu, Flandrech a Londýně. Od roku 1252 se tu razil zlatý florén, který se stal hlavní měnou evropského obchodu a byl napodobován v mnoha zemích.

​

Bohatý městský stát představoval ideální prostředí pro rozvoj umění. Bylo zde dostatek mecenášů, pocházejících z nepředstavitelně zámožných rodů, intenzivní konkurenční prostředí a existující možnost osobního ocenění. Nejmocnější postavou Florencie se od roku 1434 stal příslušník bohatého bankovního domu Medici, Cosimo Medicejský, zvaný Il Vecchio (Starý), který, kromě nesporného obchodnického talentu, byl také znalcem Platóna a jedním ze zakladatelů Platonské akademie roku 1438. Tato instituce oživila zájem o antickou minulost a měla obrovský intelektuální vliv v celé Itálii. Oblíbeným Cosimových architektem byl Michellozzo, který pro něj vystavěl nový palác, dnes zvaný Palazzo Medici-Riccardi. Za průkopníka renesanční architektury je považován především Filippo Brunelleschi. Za nejvýznamnějšího sochaře 15. století a zakladatele renesančního sochařství je považován Donatello. Třetím představitelem rané renesance byl malíř Masaccio, který byl o generaci mladším přítelem Bruneleschiho a Donatella a učil se od nich zásadám lineární perspektivy a základům architektury. Masacciova fresková výzdoba kaple Brancacciů v kostele Santa Maria del Carmine je považována za prvotní dílo renesančního malířství a učili se z ní všichni významní malíři florentské školy. Dalším velkým mecenášem umění se stal také Cosimům vnuk Lorenzo I., zvaný Il Magnificento (Nádherný), netitulovaný vládce Florencie. Lorenzo byl prvním z rodu Medicejských, kdo byl vychován v humanistické tradici.

​

​

O architektuře

Ve Florencii působil jeden z největších renesančních architektů, Filippo Brunelleschi, který, kromě kopule na florentské katedrále Santa Maria del Fiore, postavil i kapli Pazziů, jednu z nejdokonalejších raně renesančních staveb. Brunelleschi patřil mezi architekty, kteří se zajímali i o urbanistickou stránku architektury, tj. jakým způsobem stavba funguje v organismu města. Některé jeho studie se týkají plánů ideálního města. Osobním architektem Cosima Medicejského byl Michelozzo, který pro něj postavil další skvost renesančního umění – již zmíněný palác Medici. Významnou ukázkou raně renesanční stavby ovlivněné antikou je palác Ruccellai, první stavba architekta Leona Battisty Albertiho, kde jsou na průčelí modelovány postupně v jednotlivých patrech sloupy v dórském, iónském a korintském stylu.

​

​

O sochařství

Jedním z důležitých podnětů pro vznik nových uměleckých děl byly veřejné zakázky. O získání takové zakázky obvykle probíhala mezi umělci soutěž. Nejvýznamnější, raně renesanční sochaři ve Florencii, Lorenzo Ghiberti a Filippo Brunelleschi, se utkali v soutěži roku 1401 o projekt severních dveří křtitelnice. Tématem soutěžního reliéfu mělo být Obětování Izáka, dále byl určen materiál a tvar (kvadrilob). Nakonec vyhrál Lorenzo Ghiberti spoléhajíc se při zpodobnění biblické scény na svou znalost antických klasických děl, zatímco tradičnější Brunelleschi vycházel ještě z gotických forem. Výběr vítěze těžícího z antické tradice dobře ukazuje, jakých směrem se ubíralo florentské umění. Reliéfní výzdoba celých dveří mu trvala 24 let, dalších 27 let obětoval práci na východních dveřích. V nikách katedrály sv. Petra a kampanily stojí sochy vytvořené Donatellem, mezi nimi i slavný Lo Zuccone (Prorok Habakkuk nebo Jeremiáš). Donatello byl zároveň autorem Davida, první samostatně stojící bronzové sochy od dob antiky.

​

V další generaci mezi sochaři pak stojí v popředí jména jako Antonio del Pollaiolo nebo Andrea del Verrocchio, v jehož dílně se vyučil budoucí průkopník renesance, Leonardo da Vinci.

​

​

O malířství

Pro italské malířství a sochařství se v renesanci stalo typickým, že malíři sice stejně jako ve středověku uvažovali v pojmech jako je alegorie, symbolismus a moralita, ale zabývali se také hlouběji estetickými problémy, způsoby prezentace a mechanismy zobrazení. Na téma kompozice vznikala i teoretická díla, jedním z nejvýznamnějších je spis Leona Battisty Albertiho, který sepsal v roce 1431. Masaccio, jeden z největších inovátorů, vytvořil sérii fresek v kapli Brancacciů v kostele Santa Maria del Carmine. Tyto malby patří k nejdůležitějším dílům malířství vůbec. Masaccio poprvé užil atmosférickou perspektivu, kdy na malbě vyhnání z ráje jsou Adam a Eva zasazeni do proudu světla, vrhají tedy stín a jsou tak zasazeni do okolního prostředí.

​

Masaccio zemřel velmi mladý, ale jinak by patřil do generace slavných mistrů Fra Angelica, Filippa Lippiho, Paolo Uccella nebo Piero della Francesca. V dalších generacích ve Florencii působil Benozzo Gozzoli a slavný Sandro Botticelli. Ve Florencii působil i jeden z největších géniů všech dob, Leonardo da Vinci – malíř, sochař, architekt, vynálezce. A pocházel odtud i další, neméně slavný kolega, Michelangelo Buonarroti.