Sandro Botticelli

Základní údaje

Věk: 25 let (*1444)
Postavení: Měšťan
Povolání: Malíř

Hráč: Faris
Faceclaim: Michiel Huisman

Otec: Mariana di Vanni Filipepi (*1394 - †1465)
Matka Smeralda di Vanni Filipepi (*1404 - †1467)
Bratři: Giovanni (*1424), Antonio (*1430), Simone (*1436)

Charakteristika postavy

Inteligentní, tichý a jemný; tři slova, které tohoto umělce vystihují asi nejlépe. Je to také samotář, který se dovede bavit jen s pár lidmi. S velkou skupinou se bavit je vždy pro něj nepříjemné ve většině případů. Když se ale baví o umění, tak je to jiný člověk. Z introverta se stane stydlivější extrovert, který mele a mele o tom, co ho baví. O umění může mluvit několik hodin bez zastavení, ale za normálních okolností je celkem ostýchavý. Zkrátka je mimo jeho živel. Nejčastěji si totiž povídá sám pro sebe anebo malbě či soše, která představuje člověka. Pokud ho ale uvidíte mluvit na nějakého člověka, jsou to obvykle jeho bratři. S cizinci se baví, jen pokud za ním jdou pro objednávku. Pokud jde o navázání konverzace, něco takového není pro něj. Pokud má někdo zájem s ním mluvit, ať přijde on nebo ona za ním. Nechce vyrušovat. Jestli se ale najde někdo, kdo ho zaujme a chce s ním mluvit, buď se ho snaží „přivábit“ anebo za ním dojde s roztřesenými koleny. I když svou rodinu má rád, obvykle se cítí jako vlk samotář. Že by nějaké přátele, to se také říct nedá. Spíš je odkázaný sám na sebe a na své umění. Ještě by se mu nestalo, že by měl někoho následovat či něco vést, pokud nepočítáme jeho učitele. Řídí se podle svých pravidel, není odkázaný na nikoho. Jeho otec je sice vážný muž, ale ještě by se nikdy nestalo, že by ho „káral“. Pracuje v klidu, střechu nad hlavou má, svůj peněžní podíl dostává; je zkrátka spokojený.

Díky jeho otci si mohl dovolit studium, které pomáhá jeho tvorbě. Je zastáncem toho, že představivost je neomezena a lidé by se podle toho měli řídit, jestli chtějí provozovat umělecké řemeslo. Umění nemá žádné zábrany, pravidla. Kolikrát už namaloval to, co se mu zdálo. Představivost má opravdu velikou a kolikrát vymyslí takové šílenosti, že kolikrát není ani pořádně schopen to přenést na plátno. Často říkává, že by na to potřeboval nekonečno, aby to všechno dokončil a podle svých představ. Jeho fantasie a představivost mu občas dává problém s vnímáním reality. Stále totiž věří v to, že je všude dobro a že je Bůh všechny ochraňuje. Ne, že by byl vyloženě věřící, který chodí každou neděli do kostela. On Boha vnímá jinak než kněží. To si ale nechával pro sebe.

Kvůli jeho nemluvnosti, nechává za sebe mluvit své činy. Pokud ví, že je věc nad jeho úsilí, nic neslibuje. On kolikrát ani neřekne to, že něco slibuje. Obvykle jen přikývne anebo se jde do toho rovnou dát. Také nepatří mezi lidi, které si může člověk přečíst. Jeho tvář obvykle ukazuje jen pár emocí, které se rozhoduje dát najevo. Obvykle jsou to pozitivní emoce. Negativní si nechává v sobě, a pokud je hodně naštvaný či frustrovaný, jde malovat. Jendou takhle namaloval ďábla. Ten ďábel je krásný, ale až moc. Jeho bratrům se líbí, ale protože ďábel je obvykle zobrazován jako nějaké strašidlo, musí jej skrývat. Nechtěl se dostat do problémů s církví. Aby se tato situace neopakovala, když je naštvaný, jde se snažit malovat reálné lidi. Negativní emoce ho totiž ukovají na zemi a neodlétává do snů a fantazií. Dalo by se říci, že jeho díla jsou jeho obličej. Jestli se kouknete na některá jeho díla, dá se poznat, co v tu chvíli cítil. Radost, naštvanost, mír, chtíč, nenávist; můžete tam vidět všechno. Díla jsou otevřené knihy do jeho nitra, ne jeho obličej či oči. Strach pocítil několikrát v životě. Obvykle to bylo kvůli zdraví jeho rodičů a bratrů. Nějaké živé věci se vyloženě nebojí, spíše je pořád nervózní, co se týče lidí. Čeho se ale obává, tak je ztráta zraku. Zdá se to trochu specifické, ale uvědomte si, co by malíř maloval, kdyby byl slepý. Není to samozřejmě nemožné, ale věci, které vidí teď, by už nedovedl namalovat. Jiný opravdový strach ještě nezažil a doufá, že nezažije.

Má několik zlozvyků. Kvůli jeho nervozitě, která ho provází každičkým dnem, klepání nohou a kousání nehtů je u něj zcela normální. Jeho ruce se také za normálních okolností hrozně třesou a jsou plné mozoly od práce. Jeho ruce jsou dezolátním stavu, ale na jeho dílech to vůbec není vidět. Ale protože jeh ruce jsou někdy tak v hrozném stavu, že si je musí obvazovat, aby se jejich stav ještě víc nezhoršil. To ho ale nezastavuje v tom, aby přestal tvořit. Umýt, natřít mastí, obvázat a jít makat. Pracuje i přes bolest, a protože je na ní někdy tak zvyklí, tak jí ani nevnímá.

Životopisná sága

Alessandro di Mariano Filipepi, teď spíše známý pod jménem Sandro Botticelli, se narodil do rodiny barviče kůží Mariana di Vanni di Amedea Filipepiho a jeho manželky Smeraldy. Ti už měli tři syny: Giovanniho, Antonia a Simona. Nejstarší bratr Giovanni se stal úspěšným florentským bankéřem, Antonio byl zlatníkem a Simone pracoval v Neapoli jako obchodník s látkami mezi Španělskem a bohatou rodinou Rucellaiů. Rodina se rozhodně špatně neměla, ale to rozhodně neznamenalo, že by se chystali rozrůstat. Alessandro byl neplánovaný. Narodil se v době, kdy jeho matce bylo čtyřicet a otci padesát. A i když to rodiče ani trochu neplánovali, ze syna měli radost. Měli s ním menší potíže kvůli jeho zdravotnímu stavu, který si přenesl do nynější doby. Proto hodně času strávil více v posteli, než venku. Rodiče ho často nechávali zavřeného, aby nic nechytil. Lékaři jeho ne moc dobrý zdravotní stav sváděli na vysoké věky jeho rodičů. Ani jeden z rodičů z toho neměl moc velkou radost. To mohl říci každý a nemusel po nich chtít deset zlatých. To byla jedna z potíží, které rodině nejmladší syn přinesl. Dětství si proto moc neužil. Ani pořádně nemohl vylézt z domu bez toho, aby se nachladil. Několikrát se pokusil vytratit se ven, když jeho bratři a rodiče spali a jít alespoň do zahrady. Alespoň z nočních vycházek nic nechytil.

V jeho mladistvých letech se snažil pomáhat bratrům a otci. Protože sám ještě nebyl k ničemu vyučen, chtěl alespoň podat pomocnou ruku. Jeho otec byl tvrdohlavý muž, který nechtěl, aby mu nikdo pomáhal. Většinu času ho spíš proto posílal za Antoniem, který hodně času potřeboval pomoci. Protože ze začátku ho život vedl tímto směrem, nebyl vůbec proti, kdyby se stal zlatníkem, jako jeho starší bratr. Giovanni se snažil o to dostat ho do jeho řemesla, ale protože měl moc práce, ani se k tomu nemohl pořádně dostat. Simone byl skoro pořád pryč, takže se dá říct, že svého třetího bratra nezná tak, jak by si přál. Proto si vždy udělá čas, když se objeví na jeho prahu. V těchto letech se také nesnažil dostat se do hledáčku někoho, což mu zůstalo do dospělosti. Ale protože Sandro už byl od malička velice pohledný mladík, několik párů očí mu pozornost dávaly. Měl z toho radost? No, rozhodně neskákal radostí. Ale protože i samotář musí mít někdy své momenty, od šestnácti začal mít jednou za čas nějaký ten románek. Muž, žena; bylo mu to jedno. Nebylo to ale nic velké. Byly to vždycky hrátky na jednu noc. Nikdy si pořádně nezapamatoval jména, pokud mu jej dali.

Když už musel začít pracovat, pracoval ve zlatnické dílně svého bratra přibližně až do roku 1464, kdy nastoupil do malířské dílny Fra Filippa Lippiho. Pro něj to byla čest. Jméno jeho mistra bylo známé. Ke studiu byl patrně doporučen malířem Vespucciem, který byl sousedem Botticelliho rodiny. Sandro se do té doby nijak nepyšnil svými výtvory. Zatím to viděl jako zábavu, kterou mu ukázal jeho otec. On přeci maloval na kůži. Ale protože plátna se mu zdála o něco jednoduší, o výtvory se proto pokoušel právě na nich. Nikdy si nemyslel, že by byly nějak úžasné. Proto si nikdy nemyslel, že bude malíř. Ale ukázalo se, že jeho soused měl jiný názor. Vespuccie jednou uviděl jeho výtvor, když se pokoušel o portrét panny Marie. Ale protože Sandro využíval převážně svou fantasii, Marie vypadala kapánek jinak, ale přesto bylo poznat, že to byla ona. Zkrátka si hrál s barvami a tvary. Když uviděl, že se jeho významný soused kouká na jeho dílo, málem vzal nohy na ramena. Panna Marie byla jen jedna a ta se nedala přeci změnit, ale zdálo se, že to malíři naopak líbilo a začátečník si mohl oddychnout. O pár dnů později se k němu dostala zpráva, že malíř Lippi ho bere do učení. V dílně jeho mistra byl tři roky. Naučil se toho hodně, ale stále mu necvaklo to, že nebude zlatníkem, ale malířem. Po skončení v dílně, ještě několik týdnů chodil za svým bratrem. Těchto pár týdnů si uvědomoval, že mu plátno a štětec chybí. Ze začátku pracoval v dílně společně se sochařem Verrochiem, ale protože on byl od malička vlk samotář, rozhodl se najít si svojí vlastní dílnu. V té strávil většinu svého času. Teď se ale vydal za pár zakázkami ven a i mimo město. Několik kněží a významných rodin po něm chtěli obrazy. Protože mu docházelo, že nemůže být zalezlý napořád, rozhodl se zakázky přijmout. Ale zdálo se, že o jeho talentu se šuškalo i v sídle Medicejů. Byl samozřejmě poctěn, ale ze začátku se mu do něčeho velkého nechtělo. Byl si vědom, že nebudou chtít jen jediný obraz. Po pár dnů putování se ale rozhodl zajet a kouknout se, jaké plátno mu přichystali.

Ocenění činorodosti