Vodní kanály, gondoly, umění. Asi tak by se dali ve zkratce popsat Benátky, místo narození Sofie Loredan, prostředního dítěte a druhé dcery hraběte Benozza Loredana, jehož rodina se živila převážně obchodováním. Ovšem to nemuselo malou Sofii vůbec trápit, jelikož v její budoucnosti nebylo nic o tom, že by se rodinným podnikáním musela zabývat. Sice jí bylo poskytnuto plnohodnotné vzdělání, ale určitě ne v obchodu a politice. Její vzdělání směřovalo spíše k jazykům, umění zdvořilé konverzace, etiketě a okrajové znalosti historie a filosofie. Zkrátka si její vychovatelé dali záležet, aby z ní byla dáma, která se dokáže bavit o čemkoli a okouzlit své okolí. 

​

Sofie si tedy moc dětství neužila, už odmalička byla srovnávána se starší sestrou a v podstatě žila v jejím stínu, ovšem mladá dívka to nikdy nebrala jako nějakou nevýhodu. To, že nebyla pozornost upnuta na ní, jí dovolovalo alespoň občas utíkat od vyučování a užít si nějaký čas pro sebe. Ten většinou trávila tak, že si četla. Básně a romány o pravé lásce, o které od malička snila. Ovšem v hloubi duše věděla, že její sňatek nebude z čisté lásky. To se jí taky v jejích čtrnácti letech potvrdilo. Tou dobou byla její sestra už nějakou dobu vdaná a vídali se jen sporadicky, ovšem i tak se Marsilia podělila se svou mladší sestrou o podezření, že jí brzy provdají také. Nevěděla sice za koho, ale slyšela svého manžela, jak o tom mluví s jejich otcem.

​

Tohle podezření se potvrdilo jen o několik měsíců později, kdy byla Sofie se svým nastávajícím seznámena. O 23 let starší zámožný šlechtic původem z Říma. Se svatbou se moc dlouho nečekalo. Sofie se stala mladou kněžnou ještě před dovršením šestnáctých narozenin. Ona sama počítala s tím, že se odstěhují do Říma, odkud její manžel pocházel, ale oni místo toho ještě další rok zůstali v Benátkách. Sofie za to byla ráda, alespoň si nemusel zvykat na všechno nové najednou.

​

Její manželství by se asi těžko dalo považovat za takové, o kterém četla v knihách. Byla už druhou manželkou Jacopa a on po prvním manželství zůstal bez dědice. Možná proto si vybral mladou nevěstu, aby měl větší šanci na zrození potomka. Manželé spolu tedy moc času netrávili, kromě večerů a nocí. Dny tedy Sofie trávila často se svou sestrou, která se jí snažila uklidňovat, že jakmile se s Jacopem více sžije, určitě si budou bližší. Přesvědčovala jí, že určitě stále truchlí po své bývalé ženě. 

​

Ovšem ani poté, co Sofie společně s manželem opustila Benátky a přestěhovala se do Florencie, se nic v jejich manželství nezměnilo. Jacopo toužil po potomkovi, a to byl taky jediný důvod, proč se k Sofii choval mile. Ne, že by snad někdy hrozilo, že by na ní vztáhl ruku, ale nebylo nic zvláštního, když se na ní občas bezdůvodně utrhl. O dost se to zlepšilo, když ve svých osmnácti letech otěhotněla. Na těch krátkých devět měsíců vypadali jako opravdu zamilovaný pár. Jacopo jí neustále obletoval a Sofie si jeho pozornost užívala. Tehdy si dokonce myslela, že by to takhle mohlo zůstat, že by konečně mohla dosáhnout té lásky, o které četla.

​

Ovšem po narození syna Jacopovo nadšení opadlo. Tedy alespoň o Sofii. O jejich malého syna, Roberta, projevoval velký zájem a také dělal všechno pro to, aby měl všechno, co chtěl a potřeboval. Sofii to jistým způsobem zlomilo. Jacopo sice bral svou ženu na všechny významné události, večírky a plesy, stejně tak stále vykonával své manželské povinnosti, aby nezůstalo jen u jednoho dítěte. Ovšem nedával Sofii takovou pozornost, jakou by chtěla, a tak se mladá dívka a nyní i matka upnula na svého syna, se kterým trávila každou volnou chvíli. Když Roberto oslavil své druhé narozeniny, tak mu Jacopo zařídil guvernantku z Francie. Mladou dívku, která se po nějaké době stala i Sofiinou přítelkyní. 

​