Životopisná sága

Srpen 1453. To byl čas, kdy se v celé rodině očekával dar od samotného Boha, první děťátko. Rodiče, jenž se na nový přírůstek neuvěřitelně těšili a nemohli se dočkat, až malé tělíčko budou chovat v náručí, byli jeden z těch šťastnějších párů, kde, ačkoliv vše bylo domluvené už spoustu let dopředu, stali se z poněkud nesourodého páru milenci a manželé, kteří by za sebe položili život v jakékoliv situaci. Milovali se a právě z jejich lásky se zrodilo něco, co novopečeným rodičům navždy změnilo život. Dcerka, krásná drobounká holčička, která už jako malinká jako kdyby mamince z oka vypadla, snad ani jedna věc se neshodovala s otcem, ale to jemu samotnému vůbec nevadilo. Miloval svou ženu a miloval svou dcerku, která byla její přesná kopie. A bylo to jen dobře. Těžko říct, jestli jim štěstí přálo či nikoliv. Radost a veselé barvy totiž brzy vystřídal plížící se smutek a barvy tmavé, především černá s šedou. Neuplynulo ani sedm dní od té noviny, jenž se nenesla po celé Florencii, o Itálii jako celku nemluvě, když přišla rána, jenž zasáhla život nejednoho človíčka. Matka a milovaná žena zemřela, ačkoliv se jí tolik lidí snažilo zachránit. Nikdo nevěděl, co se stalo, co bylo špatně a čí to byla chyba, ale nemohli s tím nic dělat. Opustila je milovaná osoba, tak to zkrátka bylo. Nemohli nic, jen doufat, že se dostala do nebe a všechny je odtamtud pozoruje.

I bez opory dobrotivé duše matčiny rostla malá cácorka jménem Stella jako z vody, žádné dříví v lese. První krůčky a slova, první naučené písničky, básničky a tanečky, šermování s dřevěnou lžící po prázdném obchůdku, první jízda na poníkovi. Každý večer ji její otec pozoroval, když se modlila před spaním k mamince a říkala jí všechno, co se za ten den odehrálo. Uspával ji, zpívával ukolébavky, které si i po tak dlouhé době pobrukuje. Stal se jí přítelem, ochráncem i učitelem, který na ní dával pozor při každém kroku. Nemohl si totiž dovolit ztratit i jí. Byla pro něj vším.

Stejně jako ostatní děti, i ona hodně času trávila mimo rodinný obchod a venku pobíhala s kamarády, kterých bylo sice málo, ale zato si s nimi užila spousty legrace. Běhali společně po všech zákoutích rodné Florencie, na ulicích si hráli na rytíře a používali obyčejné větve jako meče a dýky, v lesích si stavěli pevnosti, dokonce objevili i starý seník, kde v případě špatného počasí seděli a vyprávěli si historky a vymýšleli příběhy. Jako mladší se zabavila, neustále někde běhala a zúčastňovala se průšvihů, za které už nejednou dostala přes ruce. S postupem času však ven přestala chodit tak často a zapojovala se do prací spojených se starostí o apatyku a všech těch ostatních věcí, které byly žádány od žen a dívek. Pomohla kde se její pomoc vyžadovala, ale v době volna stále utíkala za kamarády a společně pokračovali v dobrodružných výpravách po městě i za něj.

Její život však sám o sobě příliš dobrodružství neobsahoval. Nuda a starosti jí provázely každým dnem, ve dne v noci. Jediná věc, která však trochu uspokojila její srdce, byla její představivost, která jí dovolila opustit reálný život a stát se někým jiným, někým jako byli astronomové a divadelní herci nebo mořeplavci objevující konce světa. Ti, kteří za celý den nasbírali tolik zajímavostí jako ona za celý život. Kolikrát seděla dlouho do noci za stolem ve vyprázdněném obchodě a nechávala se unášet proudy svých myšlenek při svitu jedné jediné svíce, jejíž plamen očima hypnotizovala. Toužila se dostat na místa, kam by se normálně nikdy v životě nedostala, toužila zažít něco, co by si nadosmrti pamatovala a vyprávěla o tom svým dětem a vnoučatům a ti zase svým a tak by to pokračovalo dál a dál. Přála si jen trochu dobrodružství a nebezpečí v jejím životě. O nic víc neprosila. Možná i proto tu a tam utíká za hranice města v sedle vypůjčeného bělouše, ohlížeje se přes rameno, jak se jí střechy Florencie ztrácejí před očima. Protože žije jen jednou a žádný úder srdce nechce promarnit.